Zmlkly tamtamy na druhé straně Země,↑
Je sobota,
Poštovní koně spí,
Naučili mě odmítat
Ne ztrácet
Beze stopy,
Naučili mě neplakat,
Ne kráčet
Bez víry.
Je ticho na hedvábné stezce,
Hodina — Dvě,
Čas protnul souhvězdí Střelce
A vyšel výstřel
V nepravou chvíli,
Naučil jsem se nemilovat
Neutíkat,
Naučil jsem se nedívat
Nestřílet,
Do prázdna.
Jen tichou píseň větru slyšte
Na ulicích minulosti,
Odveďte koně,
Svobodu jim dejte,
Krátkou, bolestnou a dokonalou,
Že jména bolí
Žalují
Brány nebeské.
Láska je dar vcítit se do druhého↑
Když se vcítíš do sebe,
nezadržíš slzy
***
(něžným tvarům pod průhlednou látkou)
Nemyslete si, že po Vás toužím.
Nenávidím Vás
Nemohu bez Vás
žít
***
Miláčku
Slyším se jak mluvím jenom o tobě.
Vidím se jak kráčím do práce
a mám tě plnou hlavu.
Mezi tím spím
To se mi o Tobě zdává
***
Tak dlouho mlčí láska
V neděli jsi odjela
a mně
v dlaních zbyl vítr
Pak jsem tě najednou
ucítil opět vedle sebe
Kdybych byl losos
přes peřeje
dral bych se ku prameni
Kdybych byl motýl
letěl bych
***
Jako živý hledá druhou z polovin
jako vyčká mrtvý i pod jedoucími koly,
tak ty
stulíš se mi na klín do klubíčka,
vždycky když tě zabolím
Letmé chvění času —↑
možná hřích
daroval jsi mi krásu
neslyšné ševelení vánku —
možná smích
vkradl se do mého spánku
bolest za víčky
nebo jen sen?
zázrak maličký?
dech nesmělých nadějí
nečekaných změn
raději
raději
raději přijď
hříšný buď
něžný
smíchem mě vzbuď
bolestí sevři má ústa
zázraku
naděje má zpustlá...
noc a den↑
Venuše — Mars
Adam a Eva
Vyhnáni z ráje? — neva!
já a ty
láska a boj
vášeň a řád
Kolik už let? — napořád!
Užívej dne↑
člověče pozemský,
raduj se ze života svého,
ať pozná mysl tvá i tělo
krásu pozemského života.
Nejenom prací živ je člověk
také vodou, vzduchem, kořením,
slunečním světlem i zářením.
Nočním nebem s měsícem,
hvězdami a krajícem
kmínového chleba,
co zasytí, když je třeba.
Užívej dne
člověče pozemský,
ať život tvůj za něco stojí,
než hřbet se ti ohne, oči uvadnou
svalstvo tvé ochabne a ruce zestárnou.
Několik let obrátí vodopád slov na ruby.↑
Vyzbrojím se pro příště větami po zuby.
Hladíš mě slůvky: „Jsi mi moc blízká, víš to?“
„Miláčku, nebesky hýčkáš, jestlipak vydržíš to?“
(Co je tu pravda, a co je tu řeč?
Co je to blízká, a čí je to smeč?)
Nastavím tykadlo: „Jsi mi moc blízký, víš to?“
Tvář hnedle odvracíš. „Lásko moje, proč to?“
„Co s Tebou?“ Píseň mlčí.
Neznám další noty pragmatika, který věčně nemá čas.
Týdny zahladily trhliny.
Zkrotla láska, v echu probouzí se zas.
(Co je to láska? Vlastním ji, heč!
Planá jsou slova, hormonů křeč.)
Zvažuješ: "Trochu pozdě sešli jsme se.
Nedá se dnes říci, je-li to dobré, či ne."
(„Aha, tedy vášeň to nebude.“)
„Pravda, trochu pozdě sešli jsme se.“
A zas říkám: „Je to dobré. Nebo znova sním?“
„Hezoučkým slovíčkům věřím.“
„Věřím, že naposled, snad, že právě s Tebou smím.“
(Co je to pozdě a co je to snad.
Nech si ty kecy a pojď se milovat.)
Posílám světlo do pavučin myšlenek↑
Tobě človíčku
Co zapomněls´na srdce tlukot
a opíjels´svou žízeň po životě požitky
Posílám světlo do pavučin myšlenek
Tobě človíčku
co uvědomil sis svou malost
před očima Boha
Posílám světlo do pavučin myšlenek
Tobě človíčku
co rozhodl ses změnit
svůj vnitřní svět
Posílám světlo do pavučin myšlenek
Tobě človíčku
co rozhodl ses pro dobro,
lásku, harmonii — lepší svět!
Posílám světlo do pavučin myšlenek
Tobě človíčku
co pochopils´ o čem je svět...
V lesnaté krajině tyčí se.↑
v jezerní hladině vzhlíží se.
V návrší malebný zámek Jezeří.
přes hatě, k mosteckým pobřežím.
Solnou cestou, z Uher do Saska.
nad koňským spřežením, bičem zapráská.
Přes Krušné to hory.
povozy z bečkami soli
Po ránu, ještě za rosy.
pytlák už loví v rákosí
Byla to kdysi idyla,
kdysi zde jela Sibyla
Proroctví o zmizení jezera,
pochopení u panstva neměla.
Prý bude tu pěkný blázinec.
snad někde blízko najde se kamenec.
Změní se kraj,
co lidi znaj.
Prý těžba kamene, co teplo dává,
pro vzácnou rudu, volají sláva.
Kutají pod zemí, a pak i zvrchu,
chtěli by vše, né jenom trochu.
Boří se vesnice, pustoší kraj,
tomuhle říkají, Měsíční ráj.
Doly se promění v hluboké skládky,
není již návratu, vrátit to zpátky.
Z hlubiny jezerní,
skládka tu jenom čpí.
Jak chátrá zámek, ujíždí podloží,
a hory krušné, se ku Praze rozloží.
Není zde zastánce, kdo by to zastavil,
v evropské unii, státu se postavil.
Ze starých pohlednic a vzpomínek lidí,
tu krásnou krajinu, málokdo vidí.
Budoucnost nejistá,
přijíždí bagrista.
Ochránci přírody, těžko už zachrání,
boření měst, obcí a dalšímu rubání.
Mostecký kostel krajem putoval,
mohylou kraje, aby se navždy stal.
Vzchopte se lidé, rozumu poberte,
k záchraně zámku, korunou přispějte.
Jenž dvakrát vyhořel.
svou hrdost v sobě měl.
Je v našich silách krásu mu vrátit.
nechcem ho svým vnukům z očí ztratit.
Často se s nimi potkávám↑
z okna jim ráda zamávám.
V jejich očích vidím smutek i ohníčky
chtěly by poznat svět celý, celičký.
Pro boha! Co komu udělaly?
Že nezodpovědným rodičům se narodily?
Chtějí být šťastné jako jiné děti!
Hrát si a nebýt jenom prokleti!
A tak všichni stále hledáme
kde je ta šťastná podkova?
Až ji vy lidé někdy najdete
dejte ji dětem z dětského domova!
Pod pláštěm noci úpí láska,↑
měsíc na stříbrnou svoji harfu hrá,
v hladině jezera odráží se hvězdy,
chladivý vánek s listy na stromech si povídá.
Pár loděk s lampióny brázdí vodu,
dech noci láskou prosycen,
u mola mladá dvojice se líbá,
a v duši sní svůj věčně nedosněný sen.
Pod pláštěm noci pohádka se skrývá,
a vítr listy knihy lehce obrací,
s drobnými vlnkami jezera tu zpívá láska osiřelá.
s milenci, co věčně ji tu hledají.
Tu vůní léta voní tráva,
měkká, hebká je a poddajná,
právě tak tělo ženy, co muž v náruči své drží,
se slovy lásky v lůno života se propadá.
Na hladině jezera plují hvězdy,
slyšet jsou vzdechy, láska čaruje.
Teprve ranní rosa setře tuhle noční krásu,
co vzlétne k nebi s křídly motýlů.
Když nemůžu spát↑
otevřu okno dokořán.
Dívám se na nebe,
v myšlenkách odplouvám
daleko od Tebe.
Nemám sílu,
myšlenky se toulají,
nemám víru
a sny se mi dávno nezdají.
Když nemůžu spát
otevřu okno
a jednou až se nebudu bát,
pak nechám si o Tobě zdát...
Strniště plné bodláčí,↑
podzimní vítr
a oči, které nepláčí,
prsty i dlaně země rozedírá.
To slunce na obloze
v krvavé záři náruč otevírá.
Hráz na strnisku
jinovatku maluje
když slunce obzorem se
v nekonečné dálce vzdaluje
a umírá,
Studený vítr jež všechno živé
bere s sebou
i do děr v zemi život zahání.
Je těžko bránit se
a čekat svítání.
Na stromech suché větve
větrem lámou se
a na zem padají.
Strniště plné bodláčí
si život vzalo s sebou.
A ruce, srdce na dlani
už jenom neustále zebou.
Dnes ráno, jen co slunce vstalo,↑
Mé srdce živé na útěk se dalo.
Kutálí se po střepech na nedělním trhu,
Slunce zlaté po domech rozvěšuje stuhu.
Srdce mé dřív bijící,
ztratilo tak svoji zář,
opravit tep mizící,
svedl by snad hodinář.
„Marné!“ — kdosi praví.
„Hodinář, ten srdce neopraví!“
Tak mé srdce rozbité dám do koše z proutí,
Vždyť to srdce živé je, není perník z poutí.
Kdo nad mým srdcem hůl už zlomil,
ten se mýlil velice.
Hodinář mi srdce spravil,
Za polibek na líce.
Chladná je ta ruka, jež zdobila svůj šat↑
to ztuhlé maso kolem kostí
Kde prsteny již nelemují
ty dlouhé úzké prsty
Chladné jsou i nohy
co tak rády se procházely po zemi
a teď tu leží přikryté
v místnosti tiché stříbřité
Němá bledá tváři,
už nesměješ se jako dřív
S tou rudou krví navždy
Barvy smutku ohlásíš
Až to všechno maso z kostí opadá,
nebude pak nic co tě připomíná
a stále budu na tě vzpomínat
a obrazy tvé ve své mysli malovat
Chtěla bych být alfou a omegou Tvého života.↑
Však osud někdy zamotá nitky, co spředl nám.
Chtěla bych být vodou co piješ a bez mé vláhy žízní hyneš.
Chtěla bych být i skývou chleba, co do ní zuby zarýváš.
A bez mé lásky, Tvého chleba, ty jenom hlady umíráš.
Chtěla bych být vzduchem, co Tvoje tělo rozdýchá.
A když mě nemáš, udusíš se.
Jsi jenom chlap, co nedýchá.
Chtěla bych být Tvým srdcem, co v rytmu tančí v tandemu.
A také Tvou myšlenkou, co vstáváš s ní i usínáš.
To všechno já bych hrozně chtěla.
Však — jsem již jenom — manželkou.
P o k o r a↑
natřela na bílo
i stožár mé černé vlajky.
Krajky — ty si nechám,
a podvazky taky.
Když nemohu v noci spát↑
nechám si o tobě zdát.
Že, když jsem s tebou žila,
byla jsem louka rozkvetlá,
všemi květy obsypaná.
Potom mě kosa zranila,
květinám hlavičky usekala.
Slunce na troud mě spálilo,
radost ze žití vysálo,
jsem teď žlutá a šedivá.
Kdybyste mě zalili,
motýlci by se ke mně vrátili.
Já bych byla krásně zelená,
kvítím obsypaná.
Ptáčci když to viděli,
na mou krásu by ódy pěli.
Lidé by se sem vrátili
a dělali by piknik v trávě.
Malíři by to všechno namalovali.
A já bych nikdy nezemřela.
Na obraze bych dále žila.
Byla bych krásně zelená,
kvítím obsypaná.
Kam, ty bratrská lásko,↑
kam jsi se poděla?
Jsi tak zlá lidská cháskof
že by jsi bratry ani nechtěla?
Měla by škola vychovávat proti pýše,
mnozí z vás by absolventy byli.
Ono se o tom lehce píše,
kéž byste se jiní narodili.
Bratři, kam zavedla vás vaše pýcha?
Zbavte se toho břemena,
věřím, že se vám někdy špatně dýchá,
jistě máte těžká ramena.
Bratr na bratra nasazuje,
jazyk si nehlídá,
stále nějaké pikle kuje,
leccos se o tom povídá.
Věřím, že lidstvo toto zlo překoná
a k porozumění najde klíč,
snad zde již nebude doba ledová,
naděje by pak byla pryč.
Láska matky do vínku vám byla dána,
toť pravda pravdoucí,
ať zůstane navždy zachována
pro časy budoucí.
Jsem osamělý malíř↑
co žije v jiném světě,
kde místo barev slova
nachází na paletě.
Kreslím své věty potichu,
mocným
klepotem kláves,
jen pro Řídící jednotku
jsme
pokáceli
prales.
Obrazy kupím na sebe
jak texty kolem
pisoáru.
Tenhle jsem zplodil pro Tebe.
A ještě jeden.
Ať jsou v páru.
Nežádám mocných uznání,
nehodlám bouřit davy.
Chci jenom prodat vyznání,
že dále nevím si už rady.
Že nenacházím v noci klid,
a rána nejsou lepší o nic,
asi si půjdu zapálit
svá díla.
Začnu jako panic.
Jsem osamělý malíř
já žiji v jiném světě,
a místo barev nacházím
jen slova na paletě.
Vy moje lásky bezejmenné,↑
tak často se vámi zabývám
i když vím, že se nikdy nesejdeme,
já přesto rád vás mám.
Jste světlem, které vábí,
vždy a v každý roční čas,
tak jako květy včely svádí,
svou láskou opíjíte nás.
Jste naše ženy, milenky i matky
tou lepší půlkou života,
pro muže těmi největšími statky
z vás dýchá láska, život, dobrota.
Tak jako slunce život dává,
v šero rozlévá svůj svit
i vaše srdce nepřestává
vždy pro druhého bít.
Kousek za Valčí je malá vesnička.↑
Kopec, kostel, rybník i fara,
která tenkrát tam stála.
Škola, které se každé dítě tak trochu
bojí, ta tam ještě stojí. Tenkrát
mezi okny bzučící i mrtvé hejno much.
U potoka mlýn, který už dnes nemá místo.
Jen cesta od domu k domu
stále vede stejná.
Já už tam nechodím, není mi sedm let.
Změnil se svět i já mám šedivé vlasy.
Když je kdo k naslouchání, budu vyprávět.
Jsou tam i byly hlohy a šípky okolo cest.
Rybník se změnil v rybníček, není tam místo
ani pro ploutve rybiček.
Kaštany v jedné teplé noci už tenkrát
mne uhranuly. Mám ráda ty veliké stromy
na podzim plné hnědých kuliček.
Proč jsem si vybrala právě tohle místo
pro vzpomínku? To abych se v mysli mohla
přidržet mého dětství alespoň chvilku.
Tam, vpravo, za hřbitovní zdí nestojí
ani malý pomníček. Jen kousek pod zemí
našla bych, možná, pár bílých kostiček.
Už není mi líto mnoha chvil, které
uplynuly. Na této zemi jsme jen sluhy života,
náhody, jsme zrnka písku i vzpomínka.
Denní světlo už sbalilo své kufry a odchází kamsi za město. V ulicích, tedy i v té naší, bylo zažehnuto první pouliční osvětlení již před hodnou chvílí. Jeho zář však vystačí sotva na úzký proužek chodníku, a tak se všude kolem rozlila tma tmoucí. Kaňka na obloze.
Celý vesmír žije svým vlastním životem. Snad se ani nikdy nepozastavil nad tím, jak vypadá temná noc, či jen obyčejný večer tady, na planetě Zemi.
Můj pohled upoutalo několik žlutě zářících rámečků nepravidelně posetých po veliké krabici od bot. Postavičky v rámečcích se pohybují s takovou nepředvídatelností jako pro mě — laika — figurky na šachovnici. Ač vidím jen obrysy zastřené jemným závojem, cítím, že každá bytůstka v prosvětleném okénku zažívá své radosti i strasti běžného života. A večer vše působí tak důstojně, honosně, a mnohem mocněji. Ale tam seshora, z té veliké výšky, není ani vidět, co mně připadá obrovské: Škatule od obuvi a lidský svět...
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena