Je nás pět. Bylo nás pět a snad nás pět po dnešní noci i zůstane. Bloumáme noční Prahou. Je krásná. Nemám strach, protože tu nejsem sama. Mám tu své přátele, kteří mě nikde nenechají. Světla z lamp nás oslňují. S bujarým smíchem bloumáme noční Prahou. Krok za krokem. Pomalu, ale dost rychle na to, abychom předčili pár zamilovaných párů.
Jdeme přes most. Moment. Já nejdu. Já stojím na mostě! Pane bože, já stojím na mostě! A někdo mě stále drží. Drží mě, asi abych nespadla. To je od toho dotyčného tak milé a pozorné! Partička si poposedá kolem mě. Pozorujeme Tančící dům a probíráme témata, která lze probírat jen po pár sklenkách bílého vína. Politika. Mezinárodní vztahy s návazností na dnešní dění. S bujarým smíchem pokračujeme v bloumání dál.
Míříme ze schodů dolů. Nevidím, kam jdeme, ale stále jdu. Někdo nás vede. Sedáme si na lavičku, která je mokrá. Hodně mokrá. Začíná se rozmáhat debata o tom, že pršelo, asi. Začneme se k sobě choulit. Je zima, i když je červenec. Nemáme bundy. Je půl druhé.
Zvedáme se. Někdo mě chytne pod hrdlem, chvíli mě nese, poté položí a bez rozloučení odchází. „Hej!“ - křičím na ně, „nechali jste mě tu!“ Nikdo se neotáčí. Přátelé bloumají dál, beze mě. Jsou pouze čtyři, ale to očividně neřeší.
Stojím tu. Celou noc. Úplně sama. Velmi brzo ráno mě někdo opět chytne pod hrdlem a odnáší. V obchodě za mě dostane zálohu a jde opět pryč. Jsem sama v bedně, ale konečně mezi svými. Těžko říct, kde s ostatními flaškami od piva skončíme. Každopádně jedno vím, nechci být už nikdy sama. ↑
Budík hlasitě bzučel a vřískal, vytahoval Petru z překrásného snu a kompletně se mu podařilo ji vzbudit. Otráveně z paměti zašátrala rukou po stole a stiskla tlačítko, jež ji od toho šíleného zvuku osvobodilo a nadobro přístroj umlčelo. S nesouhlasným zamlaskáním přehodila nohy přes postel a posadila se. Ignorovala zimu, panující v jejím pokoji, a nutila své tělo se zahřívat samo. Měla díky tomu spalovat více kalorií - nebo to alespoň psali na internetu. První věc, poté co vstala, bylo bázlivé vytažení váhy zpod postele, a postavení se na ni. Zděšeně sledovala naskakující čísla. Ale po dosažení závěrečné váhy si oddechla - 38,2 kg. „To ujde na to, že jsem celý den nejedla,“ pomyslela si. „Ale stále je to moc.“ Celá tahle noční můra začala, když se Petra po delší době zvážila před dvěma měsíci. Tehdy jí váha ukázala celých 53 kilo, na její výšku jednoho metru a padesáti čtyř centimetrů. A celé to dorazil pohled do zrcadla, vidíc na svém břiše lehký výčnělek tuku, a neustálé opakování lidí na internetu u fotek, že jim připadá, že ztloustla. Věděla, že za to můžou jen její “křeččí tváře“ a kulatá hlava, ale řekla si, že shodit pár kilo neuškodí. Zprvu chtěla zpátky na svých 43 kilo, poté na 40 a nakonec si nastavila laťku vysoko - 35kg. Po vážení přišla na řadu každodenní rutina - snídaně, jenž se skládala z jablka a sklenice vody. Oblékla se a autobusem odjela do školy, kde pomocí sluchátek v uších a her v telefonu přežila další příšerný den. Nenáviděla své spolužáky - jejich neustálé posměšky a komentáře na Petřiny pihy na obličeji, nemoderní oblečení, či jiné, dle nich závažné problémy ji zžíraly zevnitř. Když s úlevným výdechem dorazila domů, ohřála si navařený oběd a posadila se ke stolu. Rýže s kuřecím na paprice ji pohladilo čichové buňky. Pustila se do pečlivě odměřené porce - necelý kopeček rýže a dvě kostičky kuřecího. Soustředěně do sebe vpravila půl porce, každé sousto pečlivě 30x žvýkala, a každé třetí sousto vyplivla do koše vedle stolu. Zbytek z talíře vložila do mikrovlnné trouby, ale ještě ani nezavřela dvířka a rozhodla se, že zbytek vyhodí, aby ji to nelákalo. A takový byl každý den. Ovocná snídaně, ždibec z oběda a spoustu obyčejné vody. Do toho každý den krabička cigaret na rozdrásané nervy. Petra hubla a hubla, břicho mizelo a žebra vylézala. Váha, snídaně, škola, oběd, který občas vynechala, hraní do večera na počítači s jejím kamarádem Radkem, volajíc si s ním na komunikačním programu. Stačily další dva týdny, a Petry váha klesla na neuvěřitelných 34 kilo. Její rodiče pracovali každý den od rána do večera, kdy už Petra spala, takže se s nimi vůbec nevídala. Každým dnem stále víc slábla, obličej měla pobledlý, oči propadlé a navzdory dlouhým spánkům se jí tvořily kruhy pod očima. Sotva to zakryla make-upem. Často jí bylo špatně, že začala vynechávat i školu. To už jí dávno došlo, že stačí, a že překročila meze - její dieta, jenž probíhala už tři a půl měsíce, se jí vymkla z rukou. Ale nešlo to zastavit. Kdykoli snědla něco víc, žaludek se vzbouřil a vše opět vyzvracela. A Petra stále hubla. Přesně čtyři měsíce po začátku její „diety“ ji přijel navštívit Radek. Měli to od sebe necelou hodinu vlakem, a tak návštěva nebyla žádný problém. Radek byl milý, pozorný a zábavný zrzek jako Petra, jenž byla o rok mladší. Volali spolu každý den, hráli spolu všechny hry, znali se víc než dobře. A po Radkovo návštěvě si už byla Petra jistá tím, že k němu cítí něco víc. Navzdory nevolnosti a migréně, jež ji sužovaly už od rána, si užili skvělý den, plný smíchu, vtipů a objetí. Petra svou anorexii schovala pod volné tepláky a větší svetr, pod kterým měla ještě jeden a tričko, ale Radek si i tak všiml, že něco není v pořádku. Když ji objímal, byla opravdu drobounká a její obličej toho spoustu prozradil. Rozhodl se, že večer při hovoru se jí na to zeptá. Naposledy se objali, „zavolej hned co dorazíš domů“ - poprosil ji, na rozloučenou ji líbnul na čelo a nastoupil do vlaku. Petra mávala, dokud vlak nezmizel z dohledu. Od nádraží to měla dobrou hodinu a půl cesty, a tak zabořila pihatý nos do oranžového šátku od Radka, a vydala se domů. Šátek stále ještě voněl jeho deodorantem, a jím samotným, uvědomila si a slastně si povzdychla. Asi po hodině cesty se Petře obrovsky přitížilo. Hlava jakoby se každou vteřinu měla rozskočit, a žaludek se svíral v křečích. Najednou se jí však zatmělo před očima a ztratila rovnováhu. Nohy vypověděly službu a Petra se skácela na studenou, rozblácenou zem brzkého jara. Tam se stihla zhluboka nadechnout, a ztratila vědomí.
Probudilo ji až pravidelné pípání. Pomalu otevřela rozechvělá víčka a jediné, co spatřila, byl bílý strop. Opatrně natočila hlavu doprava. Asi metr od ní seděl Radek na židli a četl knihu o World of Warcraft. Ležela v nemocnici, napojená na různé hadičky a jednu z hadiček odhadla na umělou výživu. A to už si ji všiml Radek. Odložil knihu a přiklekl k lůžku. Povzbudivě se usmál na Petru. „Jak se cítíš?“ „Myslím, že moje hlava každou chvíli exploduje, a asi budu zvracet, ale jinak bych uběhla maratón.“ Zažertovala. „Co se stalo? Jak jsem se sem dostala?“ Zvážněla a tázavě se podívala do pihatého obličeje. „No, na maratón se nějaký čas asi nedostaneš.“ Opáčil a zazubil se, načež také zvážněl a ztišil hlas. „Zapomněl jsem ti vrátit telefon, který sis u mě nechala, protože jsi neměla kapsy, a uvědomil jsem si to, až když jsem přejel dvě zastávky. Tak jsem nastoupil do prvního vlaku, který jel zpátky, a doufal, že tě doběhnu. Ale když jsem byl asi v polovině cesty, viděl jsem na zemi ležet něco, co vypadalo jako člověk. A viděl jsem správně. Ležela jsi na zemi v mdlobách. Zkontroloval jsem ti tep, uvedl do stabilizační polohy, přikryl svou bundou a zavolal od tebe sanitu a rodičům. Nemohl jsem vůbec chytit signál, asi pět minut jsem tam běhal jako zmatená srnka a hledal alespoň jednu čárku. Měl jsem o tebe hrozný strach - nevím, jak dlouho jsi tam ležela. Byla jsi hodně promrzlá. Sanitáři pro tebe museli s nosítkama dojít přes celé pole. Seděl jsem vedle tebe a snažil se ti zahřát alespoň ruce. Trvalo jim to asi tři čtvrtě hodiny, a potom tě museli odnést zpět k silnici u nádraží. Byl jsem rád, že nás našli, nejsem zrovna dobrý, co se týče popisování místa a cest. Jel jsem sanitou s tebou, a čekal, až tě vyšetří. Diagnostikovali ti vážnou anorexii, lehké omrzliny a selhání ledvin. Lékaři se snažili dovolat tvým rodičům, ale nikdo to nezvedal.“ V tu chvíli někdo zaklepal na dveře a do pokoje vešla sestřička. „Dobrý den, slečno Čmeláková. Jak se cítíte?“ „Až na bolesti hlavy a pocitu na zvracení a únavy, to není nejhorší,“ odvětila Petra a přitáhla si deku ke krku. „Dobrá. Mladý muži, návštěvní hodiny končí a pacientka si potřebuje odpočinout, musím vás poprosit, abyste se rozloučil. Slečnu můžete navštívit opět zítra, od dvanácti hodin.“ Radek se zadíval na Petru a povzbudivě se na ni usmál. „Zítra zase přijdu, tak se pořádně prospi.“ Nahnul se nad postel a stydlivě ji políbil na rty. Naposledy se usmál, a pomalu se otočil k odchodu. „Ahoj Péti, na shledanou.“ „Nashle,“ odvětila sestřička a sledovala Petru, která pozorovala Radkův odchod s lítostí v očích. „Formulář vyplníme zítra, zatím si můžete odpočinout. Pokusíme se znovu zkontaktovat rodiče, při vašem příjezdu to nikdo nezvedal. Kdybyste něco potřebovala, stačí zmáčknout tlačítko vedle vás, kterým přivoláte sestru. Přeji dobrou noc.“ „Děkuji, dobrou noc,“ zamumlala Petra, ačkoli už skoro vůbec nevnímala. Stále dokola si jen přehrávala její společný den s Radkem, a připomínala si ten sladký polibek, jenž ji před odchodem věnoval. Spokojeně zavřela oči, a neustále myslela jen na to. Její první polibek. Byl tak příjemný, hřejivý. Avšak Petra v tu chvíli netušila, že zároveň byl jejím posledním. Její rodiče byli zrovna na cestě do nemocnice, jeli tak rychle, jak jen mohli, když Petře se náhle zastavilo srdce. Sestřička doběhla do pokoje a Petra musela okamžitě na operaci. Rodiče ji stihly zahlédnout jen při převozu na sál. Ale dlouhodobý, nedostatečný příjem potravy, oslabená imunita, ležení na studené zemi a onemocnělé plíce si vybrali svou daň, a zesláblé tělo už to všechno nezvládlo. Když Radek doběhl zpět do nemocnice, protože mu volali Petřiny rodiče na doporučení sestřičky, stačilo mu vidět, jak Petry tatínek, s bolestným výrazem a slzami na krajíčku objímá svou manželku, která neutišitelně plakala, až se zakuckávala, okamžitě se mu potvrdily jeho nejhorší obavy. Podlomila se mu kolena, rozklepal se, a z očí se vyhrnuly slzy, stékajíc po pihatém obličeji, zkrouceným bolestí. Radek se svezl na podlahu nemocnice a vytáhl z kapsy přívěšek ve tvaru srdce, jenž mu Petra vtiskla do ruky při nastupování do vlaku. Jak moc to bolelo, přijít o osobu, která mu tak skvěle rozuměla. Jak moc to bolelo, vědět, že už ji nikdy neuvidí, a neuslyší její veselý, křehký hlas. Jak moc to bolelo, ztratit první dívku, do které se byl schopný kdy zamilovat. ↑
I. Směsice slunečních paprsků
„Sobota vzala za své...,“ povídá mi kamarádka. Ach, jak je nádherná, když pohybuje svými rty, když její dlouhé, fialové vlasy jakoby se vlnily na fosforeskovaném moři rozbouřeném výraznou gestikulací. Zasnil jsem se. „...Proto nemůžeme jet.“ „Cože?! Jak?! Kam?!“
„Ty jsi mě neposlouchal? V sobotu nepojedeme na chatu oslavit mé narozeniny, protože moje drahá sestra v ten den nemůže,“ dodala posmutněle se usmívajíc, „ale snad pojedeme příští sobotu ve stejný čas.“
„Proč nemůže?“ - zeptal jsem se udiveně. Josefínu — velkou milovnici sladkostí a pilnou studentku medicíny — jsem znal třetím rokem, nikdy neměnila domluvené termíny. „Dostala prý nějakou nemoc, po které údajně vypadá jako strašidlo a kterou mi popsala celou v latině, nicméně do týdne má být zcela zdravá. Bez ní slavit nechci,“ odpověděla nevesele. „Tomu rozumím, co by to bylo za oslavu bez vlastní sestry? Ale proč tak smutný obličej?“ „Co když je to jenom výmluva, poněvadž nechce přijet?“ - popotáhla nosem, bylo evidentní, že má na krajíčku, „včera jsme se pohádaly.“
Chytaje ji za ramena, podíval jsem se jí do jejích zelených očí a předstíraje vážnost, jsem promluvil: „Valentýnko, tohle je opravdu hloupost, ať už jste se pohádaly jakkoliv, já Josefínu znám stejně dlouho jako tebe. Velmi pochybuji, že by nechtěla přijet sníst narozeninový dort a taky...,“ nestačil jsem nic doříct, její líbezné rty se přibližovaly blíže a blíže. Po třech letech kamarádství, po třech dlouhých letech hledání sebe sama. Po těch všech promarněných jiných vztazích se mi nakonec vyplňuje — právě teď — moje jediné opravdové přání... Čas se zpomalil.
Avšak, co se nestalo?! Bac! Něco ve vedlejší místnosti zarachotilo a někdo hlasitě zaklel. Valentýna rychlostí jako blesk vyběhla a já jí hned v patách. Potom, co doběhla na místo burácení, rozesmála se. Nerozuměl jsem proč, než jsem spatřil jejího otce, jak sedí na zemi a na jeho hrudi se lesknou bílé dveře vyndané z pantů. „Chtěl jsem je promazat,“ vypověděl s úsměvnou grimasou, „inu, nějak jsem uklouznul, když jsem je sundaval.“
„Tati, pomůžu ti vstát,“ odhrnula Valentýna dveře a natáhla k němu svoje hebké ruce. „Dalimile, vidíš, jak mám hodnou dceru?“ - řekl poté, co byl na nohách, „vidíš, jak se o mě bála? Jak uslyšela rachot, ihned ke mně běžela!“
„Ano“, odpověděl jsem dívaje se upřeně na její tvář, „máte velmi krás...chtěl jsem říci...hodnou dceru.“ Na to mi věnovala ten svůj půvabný, překrásný pohled, byl jako směsice slunečních paprsků s větrným letním vánkem a já věděl, že ji miluji.
II. Po jedenácti letech
Zajímavé, jak vám časem spousta věcí zevšední. To, co pro vás dříve bylo pouhým „nedosažitelným“ snem, je dnes skutečností. Před jedenácti lety jsem si mohl pouze představovat, jak obstojím jako pedagog občanské nauky na základní škole. A teď? Teď se mi moje třída rozutekla po světě a z těch mých maličkých žáčků se oficiálně stali absolventi základního vzdělání. Řada z nich je směle naivních a zřejmě pro ně bude šok, když zjistí tajemství, že na střední škole se pilně studuje, nikoliv pilně fláká, jak doposud. Na druhou stranu řada z nich — jsem o tom přesvědčen — bude mít krásný, pohodový život. Holt vždycky tomu tak bylo, je a bude, vždy se najde člověk, ač inteligentní, jenž si z pouhé pasivity a lenosti nebude plnit svoje povinnosti. Nicméně je celý sled dalších věcí, které mi tehdy — jako devatenáctiletému mladíkovi — připadaly neuskutečnitelné. Kupříkladu Valentýnka a můj...“Tatí!“ - zvolal na mě teprve čtyřletý syn, když jsem otevřel dveře od bytu. „Ahoj, Daliborku, jak to, že ještě nespinkáš?“ - pozdravil jsem zvedaje ho na ramena, „pojedeme do postýlky, brm-brm, otočka a šup zaparkujeme v postýlce.“ „Řekneš mi pohádku?“
„Pohádku? Maminka ti určitě už nějakou přečetla, než jsi vyskočil z postýlky, abys mě pozdravil,“ usmál jsem se.
„Ale ty máš lepší pohádky!“
„No tak dobře, ale vymyslím ji krátkou, kdo tam má všechno vystupovat?“
„Policista, dinosaurus a medvídek.“
„Dnes jsi vytvořil zajímavé postavy,“ rozesmál jsem se.
„Tatí, už vyprávěj, prosím!“
„Už vyprávím, už vyprávím...ehm...ehm...“
Konečně usnul, pomaličku jsem se vplížil ven z dětského pokoje do pokoje obývacího, kde seděla Valentýnka. Její přirozené, neobarvené hnědé vlasy ostříhané nakrátko vyčnívaly zpoza pohovky. „Ahoj, miláčku,“ přisedl jsem si.
„Ahoj, lásko, jak bylo v práci?“ - věnovala mi polibek, byl sladký stejně tak jako kdysi. „Rozlučka se vydařila, prý jsem byl milý a poctivý třídní učitel,“ odvětil jsem, „bude se mi po všech stýskat, přestože byli rošťáci.“ „Když je řeč o rošťácích, co ten náš? Spinká?“
„Měl by. Na co koukáš?“ - zeptal jsem se poté, co jsem uviděl album plné fotek rozložené na jejích stehnech, „na svoje osmnáctiny? Pamatuješ, jak Josefína nakonec přijela a snědla skoro celý dort?“ „Jistě, pamatuji,“ rozjasnila se, „to je celá ona, co uvidí, to sní.“ Zvedla se a z poličky popadla jiné, větší album, „Naše svatba“ řekla, „vidíš, i tady má na každé fotografii v ruce kus žvance.“ Oba jsme se radostně rozesmáli. „A co naše první seznámení, vzpomínáš?“
„Jak jsem tě ve vlaku nedopatřením polil kávou a tvůj tehdejší přítel se chtěl rvát? Ano, vzpomínám.“ „Náhodou ses poté zachoval jako gentleman.“
„A ty jsi neplašila, jak by panikařily ostatní dívky, ještě ses dala do řeči.“
„Věděla jsem totiž, že v tobě něco je...,“ podívala se mi do očí. Ach, ten její překrásný pohled i po jedenácti letech je neustále nádherný a milující jako směsice slunečních paprsků s větrným letním vánkem. „...Miluji tě, Dalimile.“
↑ 2006–2021 © Všechna práva vyhrazena